Jak vznikla myšlenka implementovat zásady udržitelnosti do národních politik?
Již v roce 1972 hovořil Římský klub [pozn. red.: globální think-tank, který vznikl v roce 1968] o mezích růstu. Proč? Protože zdroje na této planetě jsou omezené. A když konference COP 2009 v Kodani proběhla bez jakéhokoliv výsledku, pozvali jsme my, já jako generální ředitel pro životní prostředí v Bruselu a komisař Janez Potočnik [pozn. redakce: slovinský politik a člen Evropské komise odpovědný za životní prostředí v letech 2010–2014], do Bruselu vědce a zeptali se jich, jak jsme na tom se zdroji. Věděli jsme, že v souvislosti s demografickou explozí bude obrovská poptávka po větším množství výrobků, a tedy i po větším množství přírodních zdrojů. Evropa je průmyslovým centrem světa, ale zdroje máme relativně omezené. A někteří vědci spočítali, že kdyby všechny rozvojové země měly životní úroveň jako my v Evropě, potřebovali bychom pravděpodobně dvě a půl planety Země. A kdyby chtěly dosáhnout takové úrovně spotřeby, jakou mají Spojené státy, potřebovali bychom pravděpodobně čtyři planety. Nebyla to tedy žádná velká věda pochopit, že to není proveditelné.
Proto se pak objevila cirkularita. Některé radikálnější nevládní organizace by řekly, že musíme snížit produkci. Snižování na planetě, kde počet lidí stále roste, je krajně nepravděpodobné a nesmírně obtížně proveditelné. Musíme tedy uvažovat v kategoriích kvalitativního růstu. Potřebujeme ekonomiku, která vytváří pracovní místa pro lidi a příjmy. Jinak se dostaneme do sociálních revolucí, bojů a válek. Pokusili jsme se tedy vymyslet rámec na úrovni řízení, ale musíme spolupracovat na všech úrovních. Nejen v Bruselu nebo v New Yorku, ale také na komunální úrovni. Na nejvyšší úrovni udáváme celkový směr, jako jsou cíle udržitelného rozvoje, které se snažíme převést do sektorových politik, do rámců. Členské státy EU až po úroveň obcí je mohou doplnit ze svého pohledu, protože velmi často neexistuje jen jedna správná odpověď. Je to velmi komplexní hra.
Chtěli jsme rozhodování založené na vědeckých důkazech. Nechceme ideologii, ale chceme mít oporu ve statistických analýzách, co funguje a jak to funguje, abychom mohli vést informovanou diskusi. Aby lidé v demokratických systémech přijali a podpořili změnu, která je nutná.
Když mluvíte o důkazech, ESG žádá společnosti, aby předložily důkazy, že se skutečně řídí udržitelným modelem. Můžeme chápat ESG jako cíle udržitelného rozvoje pro společnosti?
Ano, to bychom mohli. Zde v Evropě máme mnohem více informací o společnostech a také řadu nastavených pravidel. Například naše ústava říká, že znečišťovatel platí. Podniky jsou povinny začít komunikovat o otázkách životního prostředí a udržitelného rozvoje a informovat veřejnost. Kolem nás se objevilo mnoho greenwashingu a museli jsme si přesněji ujasnit, co skutečně považujeme za ekologické a udržitelné, a co ne. A je potřeba také mít možnost tyto informace ověřovat. V současné době je v podstatě nemožné najít společnost, která by ve své výroční zprávě neuváděla, že je zcela udržitelná. Společnosti začínají chápat, že lidé zkoumají jimi publikované informace a mohou je zpochybnit. Existuje spousta nevládních organizací, které toto zkoumají do hloubky a už také proběhlo několik soudních sporů.
Je to (ESG) systém, který se stále vyvíjí. Pozitivní je, že většina větších společností má dnes určitě generálního ředitele, který je zastáncem ESG a zabývá se ekologickým a sociálním dopadem společnosti.
„Potřebujeme ukázat, že existují příležitosti a že transformace není jen bolestivá, ale že dává naprostý smysl.“
Mohou být firmy lepší hybnou silou změn než politici? Zejména po covidu průzkumy ukazují, že lidé věří podnikům více než politikům, že jsou schopny přinést skutečnou změnu. A politici mají kratší životnost než firmy. Mohou politici přinést kýženou změnu, když podniky jsou přitom těmi, kdo musí nová pravidla zavést?
Myslím, že jde o nedorozumění, protože společnosti, rozhodně ty, které jsou obchodovány na burze, musí předkládat tříměsíční finanční výsledky. Jejich lhůta je tedy extrémně krátká. Musí prokázat, že za poslední tři měsíce vydělaly hodně peněz. A pokud tak neučinily, akcie společnosti klesají. Což přispívá k tomu, že nepřijímají vhodná dlouhodobější, střednědobá až dlouhodobá rozhodnutí. A proto si myslím, že je třeba poskytnout společnostem rámec, stanovit hranice, za které nechceme, aby se dostaly. Firma musí být odpovědná za svůj dopad na životní prostředí. Musí respektovat určité sociální standardy, o kterých společně rozhodneme. Žijeme ve složitém světě, máme protichůdné systémy a musíme být chytřejší. To zůstává výzvou.
Myslím, že existují společnosti, které dělají opravdu dobré věci a jsou poctivé, i když nejsou kontrolované. Ale ověřovat je třeba. Obávám se, že legislativu, která není ověřitelná, nemá cenu zavádět. Nebo pokud bude zavedena, lidé stejně budou hledat kličky, jak ji obejít. Společnosti si prostě často myslí, že jsou nad zákonem, a najdou způsob, jak legislativu obejít. Zavádění legislativy tedy musí provázet komunikace, porozumění a přijetí, jakož i ověřování.
V roce 2014 jste navrhl balíček týkající se oběhového hospodářství. Tehdy šlo o velmi revoluční téma, ale bylo vnímáno především jako zelené. Ne tak úplně jako průmyslová agenda, o kterou mělo jít. Dnes vidíme, že se podniky stále trochu zdráhají přizpůsobit této nové realitě. Co s tím můžeme dělat? Jak byste jim to vysvětlil?
Náš návrh oběhového hospodářství byl motivován myšlenkou, že už nebude žádný odpad. Vše, co se vyhodí, by se mělo přeměnit na surovinu druhé generace, a to buď jako recyklát, nebo alespoň na energetické využití. Junckerova komise to nechtěla, ale Evropský parlament se pro to tak silně vyslovil, že jsme řekli, dobře, vrátíme se s komplexnějším návrhem.
Začali jsme přemýšlet: pokud chcete být schopni po skončení životnosti výrobku řádně recyklovat, musíte se zamyslet nad jeho designem. Protože když máte počítač navržený tak, aby se po dvou letech vyhodil, není zaručena jeho opravitelnost, pak se v podstatě vytváří věci, aby se rozbily. Návrh designu musí být nedílnou součástí oběhového hospodářství.
Velmi jsme se například přeli s Applem. Když jsme řekli: „Musíte mít snadno opravitelné zařízení pro baterie,“ odpověděli nám: „Pokud to zavedete, nebudeme už naše výrobky do Evropy prodávat.“ Nakonec to urovnali, ale stále existuje spousta soukromých společností, které pracují s konceptem „každé dva roky prodáme nový výrobek“. Ale to znamená, že produkují nejrychleji rostoucí množství odpadu ze všech různých toků odpadu, a to není udržitelné. Potřebujeme tedy, aby společnosti začaly nastavovat obchodní modely, které nebudou založeny na pravidelné výměně zařízení, ale budou muset akceptovat, že životnost a opravitelnost jsou důležitými prvky. A že musí vypracovat obchodní plán, který s těmito prvky pracuje. To jsou pro mnoho podniků revoluční změny.
„Změna je obtížná věc. Všichni jí odoláváme. Jak jednotlivci, tak systémy. Je obtížná až do okamžiku, kdy vidíme, že funguje. Pak všichni říkáme, že to bylo dobré.“
Vzhledem ke konzumu, myslíte si, že lidé mohou změnit své myšlení, aby nevyžadovali stále nové a nové věci a raději opravovali, znovu používali to, co už mají?
Je to obtížné a je to výzva na sociální straně trojúhelníku. Musíme vysvětlovat, musíme vzdělávat. A ne vždy se nám to opravdu podaří. Posledním křiklavým příkladem je Německo a topné systémy. Strana zelených začínala být poměrně populární a podporovaná mnoha, mladšími lidmi i starší generací. Ale ve chvíli, kdy přišli s návrhem, který říkal, že váš individuální topný systém se možná bude muset změnit na udržitelný, tak začali slyšet: „Hele, to mě může stát 20 000 –30 000 eur a kde na to vezmu peníze?“ A tak byl návrh stažen a v červnu přišli s kompromisem, který poskytuje na přechod trochu více času. Ale mezitím zelení poměrně dramaticky ztratili na popularitě. To jsou demokratické procesy, se kterými se musí počítat.
Návrh na vytápění, který Habeck [pozn. redakce: Robert Habeck, vicekancléř Německa a politik Strany zelených] předložil, myslel v podstatě na ekologický aspekt, ale neměl dostatečně jasno o sociálním a ekonomickém aspektu, a to se mu vymstilo. A přesně to se stane, pokud se zaměříme pouze na jeden z těchto prvků. Vždycky říkám, abychom mysleli na všechny tři strany trojúhelníku. Dnes někteří říkají: „Zapomeňte na chvíli na životní prostředí, na to nemáme čas, nejdříve musíme obnovit ekonomiku, vytvořit pracovní místa. To je pro nás důležité.“ Nemůžeme však úspěšně rozvíjet politiku na pomoc přírodě, která by zároveň šla proti našim občanům nebo ekonomice. Nemůžeme chtít naprostou dokonalost z hlediska ekologie, pokud vás tato politika činí ekonomicky tak málo konkurenceschopnými, že firmy krachují. To také povede k narušení našeho systému.
Lidé vždy chtějí jednoduchá řešení. Jenže jednoduchá řešení neexistují. Zabýváme se složitými otázkami, které vyžadují komplexní odpovědi. A my se musíme zamyslet nad těmito třemi prvky: Pokud předložím návrh, jaký bude mít dopad na podniky? Jaký je dopad na pracovní sílu, na občany? A jaký je dopad na životní prostředí? Až potom můžeme řešení přizpůsobit a zajistit rozumnou rovnováhu. To je to, co musí politici udělat. Podniky musí začít chápat, že existují pravidla a že musí zůstat v jejich rámci. A že také musí začít přemýšlet.
Máte nějaké pozitivní příklady?
Jeden z mých oblíbených rychlých příběhů je o největším belgickém výrobci piva. Měl jsem tričko s nápisem „Chraň vodu, pij pivo“. A zeptal jsem se ředitele toho výrobce piva: „Kolik litrů vody potřebujete na výrobu jednoho litru piva?“. A on odpověděl: „Nemám tušení. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale prozkoumám to a dám vám vědět.“ Po třech měsících mi skutečně zavolal a řekl mi, že na jeden litr piva potřebují šest litrů vody. A já na to: „To tričko můžu zahodit.“
O dva roky později jsem ho potkal znovu na konferenci o vodě. Přišel za mnou a říkal, že se jim podařilo snížit spotřebu vody o – už si přesně nepamatuji – ale řekněme o polovinu. Neexistovala žádná regulace, žádná zákonná povinnost. Nic, jenom proto, že jsme o tom mluvili, tak se tím zabýval. A on to vysvětlil: „Poté, co jsme spolu mluvili, jsme to začali zkoumat. Když se díváme na náš rozpočet a na to, kde můžeme ušetřit, tak se samozřejmě zaměřujeme na nejdražší suroviny, chmel a slad, pracovní sílu, dopravu atd. Voda v podstatě nebyla nákladovým faktorem. Po našem rozhovoru jsme se na to podívali a poměrně jednoduše jsme zjistili, že můžeme dokonce vydělat tím, že budeme konkurenceschopnější a efektivnější ve spotřebě vody.“
Takže najednou se tvoří konkurence v pozitivních věcech. A existuje mnoho dalších příběhů, které ukazují, že má smysl být efektivní. Jedna z největších belgických společností, Union Minière, těžila suroviny v Kongu. Před patnácti lety se úplně změnili. Nyní si říkají Umicore a zabývají se těžbou ve městech. Pracují s elektronickým odpadem. Generální ředitel mi řekl, že zlaté doly dají v průměru pět gramů na jednu tunu vytěženého materiálu. A to je normální zlatý důl. Zato z jedné tuny elektronického odpadu získáte 350 gramů zlata. Je tedy 70krát efektivnější recyklovat, než jít kopat do země. Není to jen zelené bláznovství. Je to velmi rozumné ekonomické opatření. Zlato, které získají, má 99,99 čistotu a oni jsou velmi, velmi úspěšní. Jsou dobrým zaměstnavatelem, pracují se špičkovými technologiemi, jsou světovými lídry a jsou konkurenceschopní. Potřebujeme zveřejňovat takovéhle příběhy, abychom ukázali, že existují příležitosti a že transformace není jen bolestivá, ale že dává naprostý smysl.
„Nejdůležitější je, abychom vyvinuli systémy, které budou fungovat i pro zbytek světa. Pokud nás zbytek světa nebude následovat, pak jsme sice vyřešili 8 % problému, ale 92 % problému zůstává.“
Co je tedy podle vás v současnosti nejpalčivějším problémem, pokud jde o zavádění udržitelnosti do každodenního života Evropanů nebo lidí obecně?
Může to znít trochu neintuitivně, ale podle mě nejdůležitější je, abychom vyvinuli systémy, které budou fungovat i pro zbytek světa. Pokud nás zbytek světa nebude následovat, pak jsme sice vyřešili 8 % problému, ale 92 % problému zůstává. A tak jsme v globálním měřítku neudělali nic. Můžeme se cítit velmi dobře, protože jsme mistři mistrů, ale pokud ostatní nechápou, jak nás mohou následovat, pak jsme pro globální problém neudělali ve skutečnosti nic nebo jen velmi málo. Čím větší ambice máme, tím dražší pro nás tato změna bude. Takže bych byl raději, kdybychom dělali něco, co je méně nákladné a stále se ubírá správným směrem, ale v čem nás následují Číňané, Brazilci, Maročané, Indové, protože chápou, že je to nejen proveditelné, ale i užitečné pro jejich hospodářský rozvoj. Že mohou účinně bojovat proti chudobě tím, že budou využívat ekologicky šetrnější opatření. Myslím si, že v tom je velká příležitost. Přes veškerou naléhavost by společná snaha byla lepší, než individuální dokonalost. To považuji za hlavní výzvu.
Snaží se někdo tento problém řešit na úrovni OSN nebo v think-tanku, ve kterém působíte?
Snažíme se, ale zatím toto poselství moc neslyším. Místo toho, abychom společně pracovali, mluvili a hledali společná řešení, myslíme každý dál jen na sebe. Zatímco my v Evropě nutíme staré znečišťovatele platit, Biden říká: „Nechci vás nutit platit, já vás zadotuji.“ Takže my snižujeme konkurenceschopnost našich lidí, protože je nutíme něco platit, zatímco on dotuje. A už vidíme, že některé z ekologických investic Spojené státy přitahují. Pokud nezačneme táhnout za jeden provaz, tak se opravdu bojím, kam se dostaneme.