Zpět

S klimatickou neutralitou opatrně

Je vaše firma klimaticky neutrální? Pravděpodobně nikoliv. Záleží samozřejmě na tom, jak moc benevolentně si klimatickou neutralitu zadefinujete, ale se současnými technologiemi lze v ČR skutečné uhlíkové neutrality dosáhnout jen velmi těžko.

Autor: Lukáš Ferkl, EnviTrail

Klimatická neutralita všude kolem nás

Současná situace na trhu nutí firmy stanovovat si ambiciózní klimatické cíle týkající se zejména snižování jejich emisí skleníkových plynů, populárně řečeno – snižují svoji uhlíkovou stopu. Když vám ale přijde SMS s textem „Váš balíček doručíme bezemisně v 17:23“ a před domem vám zastaví 20 let stará kouřící dodávka, asi vás napadne, že něco není v pořádku. Pokud se ponoříte do hloubi webových stránek „klimaticky neutrálních“ firem, zjistíte zajímavé věci – například že klimatické neutrality dosahují investicí do vodní elektrárny ve Vietnamu, kupováním plynových vařičů pro vesničany v Bangladéši, případně nezdůvodňují vůbec nic. Pozorný čtenář v této praktice jistě pozná neklamnou známku greenwashingu.

Co to tedy vlastně klimatická neutralita je a jak jí lze dosáhnout? Definic existuje – jak už to u marketingově vyprázdněných termínů bývá – celá řada. Klimatickou neutralitu si můžeme nejlépe definovat jako stav, kdy se emise skleníkových plynů rovnají jejich záchytu. To s sebou ovšem nese celou řadu problémů, například ten, že v současném světě neexistuje dost prostředků (přírodních, ani technických), aby bylo možné globální klimatické neutrality dosáhnout ihned. Proto je rozumné klimatickou neutralitu (například pro firmu) definovat tak, že firma minimalizuje svoje skutečné emise, a co v dlouhodobém horizontu snížit nemůže, to „nějak“ zachytí.

Nulové emise a technické normy

Nejpřísněji se ke klimatické neutralitě staví technické normy, zejména GHG Protocol a ISO řady 14000. Uhlíková stopa firem se počítá účetním způsobem, tj. počítá se to, co firma fyzicky do ovzduší vypustí a co z něj fyzicky odebere. Tzv. uhlíkové offsety se v reportech uhlíkové stopy uvádějí, ale samostatně a do celkové uhlíkové stopy se nezapočítávají. Firma si může záchyt skleníkových plynů započítat do své uhlíkové stopy pouze tehdy, pokud má nad záchytem tzv. provozní kontrolu, např. má prostředky (přírodní, technické) pro zachytávání oxidu uhličitého ve svém majetku. Případné uhlíkové offsety uvádí firma v samostatné příloze k reportu uhlíkové stopy (dle ISO), nebo jiným vhodným způsobem (GHG Protocol).

Norma ISO 14064-1 jde dokonce tak daleko, že primárně počítá uhlíkovou stopu podle národních energetických mixů. Pokud tedy firma nakupuje „zelenou“ elektřinu, může se podle ní uhlíková stopa počítat, ale pouze jako orientační výpočet – primární je národní mix. V terminologii GHG Protocolu bychom řekli, že upřednostňuje „location-based“ výpočet před „market-based“.

Co na to Evropská unie?

V Evropském právním rámci pro klima se uvádí, že „Unie by měla usilovat o to, aby na jejím území bylo do roku 2050 dosaženo rovnováhy mezi antropogenními zdroji emisí skleníkových plynů v rámci celého hospodářství a mezi jejich pohlcováním pomocí propadu, a poté případně usilovat o dosažení negativních emisí.“ Propadem (sink) se myslí záchyt emisí.

EU v uvedeném dokumentu přímo neřeší, jaké mají firmy věnovat úsilí přímému snižování emisí, ale v navazující legislativě zavádí stejný princip, jaký mají technické normy. V rámci směrnice CSRD a metodických pokynů ESRS totiž EU de facto zavádí jako normu pro uhlíkovou stopu GHG Protocol, takže skutečná uhlíková neutralita by se měla v reportech zcela jasně ukázat. Pro mnohé firmy, které se dnes honosí vlastností „klimaticky neutrální“, bude nefinanční reporting podle směrnice CSRD asi nemilým překvapením.

Science Based Targets

Široce uznávaná metodika SBTi (Science Based Targets initiative) má na definici klimatické neutrality propracovanou metodiku, která v kostce říká, že se má firma nejdříve věnovat snížení vypouštěných emisí a zbylé emise má kompenzovat, v dlouhodobém horizontu pokud možno vlastní aktivitou. Vysloveně se říká, že se nesmějí kompenzovat emise bez vynaložení maximálního úsilí na jejich snížení: “Carbon credits do not count as reductions toward meeting your science-based targets. Companies should only account for reductions that occur within their operations and value chain.” Nejdřív je potřeba emise aktivně snižovat, a co už opravdu nejde, teprve kompenzovat. Nikoliv naopak.

Problematické jsou také uhlíkové offsety, které fyzicky nezachytávají skleníkové plyny, ale prodávají „kredity“ za obnovitelnou energii. To má dnes motivační charakter v rámci přechodu na nízkoemisní zdroje, ale tyto offsety bohužel neodpovídají fyzikální realitě. Závěry klimatické konference COP26 tak mj. předpokládají, že po roce 2030 by se za offset měla považovat pouze aktivita, která opravdu fyzicky skleníkové plyny z atmosféry odebírá.

Tématice offsetů se velmi fundovaně věnuje agentura Bloomberg, pěkné shrnutí problematiky offsetů si můžete přečíst např. v článku zde, konkrétní dopady na globální trh se diskutují zde.

Jsem tedy klimaticky neutrální?

Závěr je dost přísný – pokud nevyvíjíte maximální snahu o snížení objemu vypouštěných skleníkových plynů, klimaticky neutrální nejste.

Chcete se zeptat odborníka?

Zanechte nám na sebe kontakt a my se vám ozveme

    Odebírat newsletter