Blížící se termín povinného ESG reportování vyvolává v mnohých manažerech podniků, kterých se toto opatření bude přímo týkat, obavy a pochybnosti. Ty mají několik příčin. Jednou z nich je, že, že subjektům často chybí byť i malá zkušenost s nefinančním reportováním. Další překážkou může být fakt, že jednotné reportovací standardy vznikly nedávno a teprve se usazují, a firmy těžko identifikují, jaké finanční náklady či přínosy ESG reportování přináší. Stejně tak tápou v tom, jaký je obecný dopad reportování na podnikání a důležité stakeholdery.
Mýtus 1: Času je dost
Podle řady průzkumů ještě asi polovina českých firem nezačala ESG pořádně řešit. Podle směrnice CSRD přitom první skupina firem musí zveřejnit nefinanční report už za letošní rok. O rok později se povinnost bude vztahovat na více než tisícovku českých firem, a v celé EU půjde dokonce o přibližně 50 000 firem. Na tyto firmy se povinnost reportování vztahuje přímo, a měly by tedy už nyní pracovat na tom, aby byly schopny report včas a se všemi náležitostmi zveřejnit. Povinné reportování ale zasáhne nepřímo i mnoho dalších, daleko menších firem například skrze dodavatelský řetězec. Naplňování ESG aspektů u nich například může vyžadovat velký odběratel, který bude potřebovat údaje pro svůj vlastní report. Požadavky bude klást také banka, která musí povinně posuzovat udržitelnost svých klientů. V neposlední řadě bude pro menší firmy důležité mít připravené ESG reporty také pro účely výběrového řízení.
Směrnice CSRD prostřednictvím standardů ESRS definuje, co v nefinančním reportu má být, a bylo by riskantní spoléhat se na to, že ho firma dokáže připravit za pár dní. Řadu vstupních dat sice firmy často k dispozici mají, ale mnohdy ne na jednom místě, případně je mají dostupné jen v papírové podobě. Mnoho dalších údajů je ale třeba teprve začít cíleně sledovat, měřit a sbírat, a v takovém případě je nutné začít včas, aby byly pro report v dostatečné kvalitě k dispozici. Nezapomínejme, že ESG report bude publikován spolu s klasickou výroční zprávou, a stejně tak bude ověřován auditory.
Mýtus 2: ESG jako zbytečná finanční i administrativní zátěž
Často se setkáváme s přesvědčením, že implementace ESG postupů pro firmy představuje zbytečnou finanční a administrativní zátěž. Faktem je, že firma pro vypracování zejména prvního ESG reportu musí vyčlenit určité lidské kapacity a finanční zdroje na sběr potřebných dat, jejich analýzu a přípravu ESG reportu, přičemž zejména v případě prvního reportu jsou výdaje často poměrně velké . Jejich výše odpovídá kvalitě řízení firmy, nastaveným procesům včetně risk managementu a dosavadnímu přístupu, hlavně co se týče sledování dopadů organizace na životní prostředí. Roli hraje samozřejmě to, zda firma začala s přípravou včas, a měla tak prostor si vše rozložit v čase. Dosavadní praxe nicméně ukazuje, že dodatečné náklady na povinný ESG reporting budou ve vztahu k celkovým nákladům poměrně malé a úměrné velikosti společnosti. S každým dalším reportem se navíc na základě dříve nastavených postupů náklady snižují, k čemuž dodatečně přispěje pokles administrativní náročnosti díky využívání automatizovaných nástrojů.
Podstatné je rovněž slovo „zbytečná“. Vedle nákladů je nutné počítat s pozitivním dopadem kvalitního nefinančního reportingu na byznys firmy, a to v podobě větší atraktivity pro zákazníky, lepší koordinace a spolupráce mezi podniky v hodnotovém řetězci, promítnutí významných dopadů udržitelnosti do firemní strategie či výhodnějšího financování. A nesmíme zapomínat na hlavní efekt každého reportingu, protože i u ESG reportingu platí staré okřídlené „co se měří, to se řídí“. V řadě firem zavedení nového přístupu k některým procesům může vést k zásadním úsporám například v oblasti spotřeby vody nebo energií.
Mýtus 3: ESG nepřináší firmě nic pozitivního
V debatách na téma ESG reporting se nezřídka setkáme s přesvědčením, že ESG do hospodaření firmy nevnáší žádné dlouhodobé pozitivní změny. Opak je pravdou. ESG reporting zvyšuje transparentnost firemních procesů a může výrazně změnit pohled na firemní strategie a dosahování firemních cílů. Správně provedená analýza dvojí materiality pomůže včas identifikovat příležitosti související s udržitelností firmy, ale také rizika, která firmy zatím často nezvažovaly nebo k nim nepřistupovaly systematicky. Transformace firem na udržitelný model fungování stimuluje kreativní uvažování a inovativní přístupy, což spadá mezi jednoznačně růstové faktory. Odpovědný přístup dále vytváří pozitivně naladěné pracovní prostředí, což zvyšuje spokojenost a loajalitu zaměstnanců, a potažmo přitahuje talenty. Vysoká reputace firmy pak hraje důležitou roli u zákazníků i v obchodních tendrech.
Mýtus 4: ESG reporty jdou až příliš do detailu
ESG reportování se může zdát mnoha firmám na první pohled zbytečně komplexní a složité. V praxi však společnosti mají flexibilitu v tom, která témata zdůrazní a do jakého detailu s ESG údaji v reportu půjdou. V minulosti, když ještě neexistovaly povinné standardy, mohly firmy reporty zpracovávat zcela volně nebo se řídily některým z dobrovolných standardů, například GRI či SASB. Vydání prvních standardů pro reporting o udržitelnosti (ESRS) vnáší do systému větší přehlednost a srovnatelnost. Ani dle postupů ESRS navíc nemusejí všechny firmy reportovat o všem. Základní body standardů ESRS (například zda má firma strategii udržitelnosti a nastavené cíle) sice jsou povinné pro všechny firmy, ale jinak si rozsah reportování firma určuje sama podle toho, co je v jejím případě významné, ať už z jejího vlastního pohledu, nebo z pohledu stakeholderů. K tomu slouží stanovení tzv. dvojí materiality (o dvojí materialitě jsme psali například zde).
Mýtus 5: ESG reporting je jen další nepřehledný systém, standardy už přece existují
Je tu dobrá zpráva pro ty, kterým vyskakuje kopřivka pokaždé, když slyší o dalším systému standardů kladených na nefinanční reportování firem: evropské ESG standardy nijak neodporují jiným mezinárodním taxonomiím a postupům, naopak jsou s nimi v souladu. Platí to jak v případě iniciativ, jako jsou GRI, TCFD nebo IFRS, tak v případě norem OSN a OECD v oblasti udržitelnosti. Není tedy třeba se obávat chaosu, kterým by evropské standardy pro reportování o udržitelnosti přilévaly olej do ohně – ESRS jsou jednotným nástrojem, který pro společnosti se zkušenostmi se slaďováním svých aktivit podle jiných systematizovaných standardů nepředstavuje nijak radikální změnu.
Mýtus 6: Udržitelné postupy má legislativně ukotvené pouze EU
Problémy typu klimatické změny jsou globální, a tím pádem jsou globální i cíle. Závazky vyplývající z pařížské klimatické dohody přijalo téměř 200 zemí světa. Myšlenka, že zájem o udržitelnost je omezen pouze na Evropskou unii, je však dalším z častých omylů. Povědomí o důležitosti ESG faktorů přitom roste celosvětově. V podobě, jak jej známe dnes, vzniklo ESG na půdě OSN již v roce 2005 pro potřeby stanovení principů odpovědného investování. A právě světové akciové burzy od USA až po Austrálii jsou lídrem v zohledňování ESG principů u firemního reportování. Kótované společnosti, které chtějí dostát všem požadavkům na udržitelnost podnikání a transparentní reportování, vyžadují dodržování obdobných postupů i u svých dodavatelů, kteří jsou mnohdy veřejně neobchodovatelní. O tom se již mnohé české společnosti mohly samy přesvědčit.
Opomenout nelze ani přístup k ESG na asijských trzích, kde mnohé státy ve svých ESG strategiích kopírují evropský model. Jednou z posledních novinek v oblasti udržitelného reportingu jsou kroky hlavních čínských burz z letošního února. Největší čínské burzy budou po velkých kótovaných společnostech od roku 2026 vyžadovat, aby podle nových standardů zveřejňovaly informace o široké paletě ESG témat souvisejících s klimatickou změnou, ochranou ekosystémů a biodiverzity, oběhovým hospodářstvím, využíváním energie nebo revitalizací venkova. Kromě těch environmentálních jsou zahrnuty také oblasti jako bezpečnost dodavatelského řetězce nebo boj proti korupci.
Mýtus 7: ESG reporting ukáže na ty, kteří podnikají méně udržitelně
Přestože se nabízí porovnávat firmy mezi sebou na základě různých výpočtů, skóre a ratingů, nebylo to nikdy záměrem, se kterým standardy reportování vznikly. Například v případě výpočtu uhlíkové stopy se dokonce jakékoliv srovnávání vyloženě nedoporučuje. Každá firma je jiná a působí v jiném prostředí. Data každého podniku jsou relevantní především pro získání informací, kde se momentálně v oblasti udržitelnosti nachází, pro stanovení nových cílů a zvolení metod a opatření, jak jich v rámci ESG strategie dosáhnout. Mezi hlavními důvody, proč bodování a porovnávání firem z hlediska ESG nedává smysl, můžeme vyjmenovat subjektivitu, nedostatek globální standardizace, rozdílnou kvalitu a spolehlivost dat nebo možnou honbu některých firem za co nejlepším ratingem u hodnocených aktivit, které u nich z pohledu reálných dopadů nijak významně nepřispějí k dlouhodobé udržitelnosti.
Mýtus 8: ESG report je jen kus papíru
Že je ESG report pouze formálním dokumentem postrádajícím praktickou hodnotu, je další z rozšířených představ. Ve skutečnosti jsou však tyto reporty klíčovým nástrojem pro posuzování celkového vlivu firmy na životní prostředí a společnost, přičemž tato jejich role bude s postupujícím časem získávat na významu. Úloha reportování dalece přesahuje formální stránku. Reporting pomůže interně identifikovat rizika, která řada firem dosud systematicky a strukturovaně neřešila, nastavit firemní strategii, prokázat transparentnost a odpovědnost před investory, zákazníky i regulátory, a konečně také úspěšně projít výběrovým řízením nebo schvalováním úvěrových žádostí bankami. Praxe totiž ukazuje, že zpráva o udržitelnosti firmy je spolu se strategií udržitelnosti v případě těchto procesů jedním z nezbytných podkladů.